Výjev zachycující pokání císaře Augustina před sv. Ambrožem zpřítomňuje následky činu, kdy Theodosius kázal popravit a povraždit několik tisíc obyvatel Soluně, kteří se v roce 390 postavili na odpor. Milánský biskup Ambrož pak odepřel císaři vstup do chrámu a odmítl sloužit mši svatou. Theodosius zmítán okolnostmi a vlastním svědomím učinil pokání a podrobil se církevní autoritě. Do jisté míry lze považovat scénu i za příklad nadřazenosti moci církevní nad mocí světskou. Kající se císař se sklání před duchovní autoritou sv. Ambrože, který je oděn dle barokní módy, což dodalo námětu na aktuálnosti. Světlo vycházející ze svatostánku potrhuje účinek sdělení a současně dodává spolu s tlumenou barevností a kresebností tvarů malbě na dramatičnosti.