Socha bičovaného Krista v sobě propojuje katolickou, pietistickou zbožnost i hedonistický kult „pohanské“ antiky s dvousmyslnou erotičností. Nepřítomnost katů porušuje narativnost scény a přeměňuje historii v čistě devoční výjev, který má sloužit ke kontemplaci. Tělo trpícího Krista je ovšem zachyceno bez známek mučení, naopak se jeví až smyslně líbivé a dokonalé. Pojetí vychází z novoplatonské filozofie hledající spojitost mezi antiquitas a christianitas. Jedním z prvních, kdo ztvárnil Ježíše jako idealizovanou a krásnou postavu byl Michellangelo, na nějž navázali další autoři. Ti zpodobňovali nejen Krista, ale i další představitele náboženských výjevů jako mladistvé bohy, eféby a hrdiny. Pašijová scéna s bičováním Krista předchází momentu ukřižování a nachází se ve všech čtyřech evangeliích.