V popředí zachytil malíř Rebeku, v bohatě zdobeném šatu, který doplňují drahé šperky a nákladná pokrývka hlavy. K ní se vine malý Jákob, jehož přidržuje rukou, a přitom soustředěně hledí na jehlu, neboť právě přišívá na syna kůži, než se chlapec vydá pro otcovské požehnání. Její výraz odráží i určitou obavu a zahanbení, které plyne z jejího počínání. Rebeka a Jákob se chystají obelstít slepého Izáka, aby požehnání prvorozenství udělil Jákobovi namísto Ezaua. Námět vychází ze starozákonního příběhu (Gn 25–35) a nese s sebou morální exemplum. Drapérie vytváří přirozený předěl mezi intimně vyznívajícím výjevem a vnějším světem, který je připomenut průhledem do komponované městské krajiny s horským masivem a vodní plochou v pozadí. Malíř velice zdařile zachytil vzdušnou perspektivu. V modelaci postav a kompozičním řešení lze nalézt podobnosti s dílem Lucase Cranacha st., který patřil na počátku 16. století mezi přední malíře a grafiky pocházející ze zemí za Alpami. K jeho mecenášům patřily vlivné osobnosti tehdejší Evropy. Stal se dvorním malířem saského kurfiřta Fridricha Moudrého a jeho nástupců. Dále pak tvořil kupříkladu pro Maxmiliána I. a Karla V. či kardinála Albrechta Braniborského a mnohé další. Patřil k blízkým přátelům reformátora Martina Luthera. Cranach je připomínán jako hlavní umělec reformace. Maloval oltářní obrazy, obrazy s luteránskou tematikou a portréty, ale také mytologická dekorativní díla a akty. Zlomový se pro Cranacha stal rok 1505, kdy vstoupil do služeb saských kurfiřtů ve Wittenbergu. Zde vybudoval prosperující dílnu, stal radním (1519), a dokonce zastával úřad purkmistra (1537, 1540). Po jeho odchodu do Výmaru (1552) navázali na úspěchy otce synové Hans a Lucas mladší.