Nápis:
Joannes quondam marchio princeps illustrissimus qui Caroli IV., caesaris maximi frater fuit germanus quorum genitor Joannes cecus princeps serenissimus Bohemiae ac Poleniae regnorum rex fortissimus avus autem corum Henricus septimus, qui imperator erat C/h/ristianissimus huius sancti templi fundator primus iam pax fruitur cum supernis hic corpore iacet sepultus.

Na desce stojí v překladu toto:
Jan, kdysi vznešený vládnoucí markrabě, který byl vlastním bratrem velikého císaře Karla IV., jejichž otcem byl nejjasnější vládce a udatný král království českého a polského Jan Slepý a jejichž dědem byl nejkřesťanštější císař Jindřich VII., první zakladatel této svatyně již požívá pokoje s nebešťany, zde leží pohřbeno jeho tělo.

 Jan Jindřich Lucemburský (1322–1375), mladší bratr Karla IV., se narodil ze svazku Jana Lucemburského s Eliškou Přemyslovnou. V pouhých pěti letech byl vyslán do Tyrolska, kde se mu dostalo výchovy a vzdělání. V roce 1330 se stal manželem dcery Jindřicha Korutanského, což mělo Lucemburkům přinést nadvládu nad Tyrolskem. Ovšem sňatek účel nesplnil. Manželství Jana Jindřicha a Markéty Maultasch bylo odloučeno z důvodu údajné impotence. . Po rozluce s Markétou se Jan Jindřich oženil ještě třikrát a počal legitimní i nelegitimní potomky, a to konkrétně šest legitimních dětí a jednoho nelegitimního syna Jana (pozdějšího litomyšlského biskupa a aquilejského patriarchu). Markéta se posléze provdala za syna císaře Ludvíka Bavora, markraběte braniborského a získala tak zpět nárok na Tyrolsko, o který přišla v roce 1335. Politické a mocenské snahy o navrácení Tyrol lucemburskému princi byly marné, jakkoli se o ně zasazoval i římský král Karel IV. V roce 1349 bylo Karlem IV. uděleno Moravské markrabství v léno Janu Jindřichovi s podmínkou, že pokud budou živi Karlovi potomci, nebude on sám či jeho děti uplatňovat nárok na český trůnZa sídelní město zvolil Jan Jindřich Brno a založil zde augustiniánský klášter, který se stal nejen symbolem rodové reprezentace, ale plnil i komemorální funkci, byla zde zřízena rodová hrobka. S klášterem je bytostně spjata ikona Madony Svatotomské, kterou měl roku 1356 věnovat augustiniánské řádové komunitě římský císař Karel IV.

Nápis:
Iodocus quondam Romanorum rex. invictus semper Moraviae et Brandenburgensis marchio princeps catholicus primogenitus fundatoris primi huius templi et consobrinus Sigismundi quondam imperatoris maximi huis sancti templi liberalis restaurator ac multorum in eodem beneficiorum largissimus/?/institutor, cuius anima cum/C/risto perpetua fungitur pace quam vis ipse hic sepultus quiescit corpore.

Na desce stojí v překladu toto:
Jošt, kdysi nepřemožený král římský, vždy katolicky vládnoucí markrabě moravský a braniborský, prvorozený syn prvního zakladatele tohoto chrámu a bratranec kdysi velkého císaře Zikmunda, velkomyslný obnovitel této svatyně a štědrý původce mnohého dobrého v ní; jeho duše požívá s Kristem věčného pokoje, zatímco zde odpočívá jeho tělo.

 Jošt Lucemburský (1354? – 1411) se narodil jako prvorozený syn markraběte Jana Jindřicha. Ovlivňoval citelně politiku zemí Koruny české, a to jako moravský markrabě, braniborský kurfiřt i římský král (1410). Od roku 1383 zastával úřad říšského vikáře pro říšské državy na území dnešní Itálie. Obnovil brněnskou mincovnu, která se stala zdrojem příjmů, jež spolu s dalším majetkem dále zúročoval. V roce 1388 získal do zástavy lucemburské hrabství a alsaské fojtství. Od Zikmunda Lucemburského dostal jako zástavu půjčky Braniborsko, které mu v 90. letech 14. století i připadlo, neboť Zikmund nebyl schopen toto území vyplatit. Po mocenské i finanční stránce se Jošt etabloval jako nepostradatelný hráč tehdejší politické scény. Dokonce se postavil proti králi Václavi IV., když podpořil panskou jednotu v roce 1394. Na straně šlechty stál Jošt proti králi i v roce 1402, a to spolu se Zikmundem Lucemburským. Po smrti markraběte Prokopa Lucemburského se naopak přiklonil k Václavovi IV. V roce 1410 byl napodruhé zvolen římským králem. Zemřel 18. ledna 1411 a pohřben byl v klášterním kostele sv. Tomáše augustiniánů eremitů do rodové hrobky.